just another feel

Dnešní článek bude trochu z mého života a z toho jak myslím a co cítím, tenhle článek už jsem plánovala pár dní a konečně jsem se rozhodla a sedla si k tomu počítači a začala ho psát. Tento článek berte, jako můj osobní, takže prosím to neberte jak kdybych ze sebe něco dělala atd. Děkuji za pochopení :)

Tenhle obrázek přesně teď vystihuje jak se cítím. I když mám jednu, řekla bych docela dobrou kamarádku už to není takové jako to bylo před tím. Dříve jsme byli pořád spolu, smáli se, blbli, prostě jsme si rozuměli. Ale teď je všechno jinak, máme každá jiné zájmy, spíš ona a prostě už to není jako dřív. Schází mi společné výtlemi , naše momenty, prostě potřebuji někoho s kým bych si rozuměla a mohla se mu svěřit. Měli jsme spolu jet na tábor, ale ona to i přesto, že jsme měli už skoro vše domluvené odřekla.  Její prioritou je teď její kluk, chápu to, ale aby jsme se bavili jenom o něm, co se mu stalo, co dělá a bla,bla,bla to mě fakt už přestává bavit. Naše přátelství mělo být o NÁS, ne o jejím klukovi. Vše už není jako dřív, vůbec nic. Už ani nevím co psát, protože prostě už fakt to nezvládám. Tenhle článek možná ani nebudu vydávat, prostě asi bude jenom na to, abych se z toho vypsala a konečně už měla trochu lepší pocit, že nedělám nic špatně. Copak já za to můžu? Já nemůžu za to, že mě prostě už tohle nebaví. (říkejme jejímu klukovi třeba Martin, ne není to jeho pravé jméno, všechny jména bych chtěla nechat v anonymitě). Pořád jenom samé Martin udělal, Martin mi řekl, brzo asi bude ž i Martin mrkl, já už prostě nevím. Přijde mi to už docela směšné! Naše konverzace se obvykle skládá z toho co bude ve škole a to je tak asi všechno. Pár krát jsem byla venku s pár kamarády, ale prostě já si s nimi nerozumím. Mám jiné myšlení, názory, prostě si rozumím s víc dospělými než s nimi. I když chodím do osmé třídy a je mi čtrnáct nerozumím si s mojí věkovou kategorií, všichni se chovají tak dětinsky. Neříkám, že se nechovají dětinsky i nějaký více dospělí, ale prostě to tak teď vnímám a nemyslím si, že se to změní a v devítce to bude jiné. Zachvíli by měl přijet opravář počítačů, takže to musím rychle dopsat, abych to nemusela vydávat až za pár dní.

Asi po třech hodinách si konečně zase sedám k počítači a konečně dokončím tento článek vybavená Dobrou Vodou s příchutí lesních jahod a rozdělaným dárkem pro mamku ke dni matek.

 Tento článek jsem psala trochu s divným pocitem, ale ten mě pomalu začíná opouštět. Nevím proč jsem ho cítila, ale myslím si že jsem se potřebovala z toho vypsat. Deník si nevedu, ani jsem si ho nikdy nevedla, takže si myslím že je lepší když se vypíšu na blog. Určitě sem budu psát takovéhle  věci častěji. Ale dále k článku, jak už jsem výše psala prostě jsem si neměla co s nikým říct. Jako obvykle jsem si dala do uší sluchátka a zapla si muziku na mp3 co nejvíc to šlo, abych neslyšela okolo, i když při tomhle jsem všechny viděla, neslyšela jsem je a to bylo mnohem lepší. Já nejsem žádný introvert, ale prostě to jinak nešlo. Lidem moc nedůvěřuji, teda jsem se naučila jim nedůvěřovat po pár podobných pádech, co měli toho hodně společného a taky proto se nikomu nesvěřuji.

Teď mi hraje taky muzika v uších a je to více než dost uklidňující. By the way, právě poslouchám Sama Smitha.

Ale zpátky k té mé kamarádce, říkejme ji třeba Domi. (jméno není skutečné, tak se prosím na něj nevažte) S Domi už nejsme tak velké kamarádky jako na začátku a myslím, že se dostáváme do fáze, že už ani žádné nebudeme. Mrzí mě to, ale co se dá nadělat. I když doufám, že se to snad časem mezi námi nějak zase urovná, ne že by jsme měli nějaké konflikty nebo něco podobného. Prostě už tomu našemu přátelství nedávám moc velké šance. Už z jejích činů a názorů, i když mi napsala jak moc mě má ráda a že je ráda že jsem s ní, myslím si že už taky ví , že to takhle dál nepůjde. A závěrem takovéhle kapitolky by mělo asi být aspoň něco veselého a za to bych asi měla jenom považovat naše společné zážitky.

 Další pravdivý obrázek, který bolí. Snažím se všem vyhovět, ale nic nedostávám zpátky a prostě už jsem se na to vykašlala, tohle dělat a najednou mi všichni říkají, jaká jsem sobecká. Je sobeckost se přestat vtírat do života někoho, kdo mně má úplně někde? Já si myslím, že já sobecká nejsem. Sobeckost, to je asi to co mě vystihuje. Nikde ji na sobě zatím nevidím, ale zřejmě ostatní ano. Nevím, jestli je sobecké taky se někdy starat o sebe ne jenom o všechny ostatní. Kolik lidí by asi přišlo a prostě se se mnou normálně bavili, ne jako s někým koho můžou hned odkopnout. Chybí mi ty časy, kdy prostě jsem měla jistotu, že když se něco stane ostatní mě podrží,ale teď? Teď se vůbec bojím , aby tady někdo ještě takový byl.

Tyhle ty ,,dny´´ prožívám teď skoro pořád, ale proč? To nevím, cítím se sama, opuštěná. Jsem protivná, nechci se s nikým bavit, prostě jsem jak tělo bez duše. Jasně všechno jde lehce, když se nahodí úsměv. Všichni si myslí , že jste v pohodě a Vy jim to necháte sežrat. Zajímalo by mě, jak ještě dlouho budu tohle předstírat a kdy se konečně pořádně usměji z radosti. Jasně, smích jde taky krásně zahrát, sama to dobře moc vím,  ale taky jak ještě dlouho? Jak ještě dlouho tohle vše? Nevím, nevím jak se mám zachovat v této situaci, přivádí mě k šílenství. Jediné na co myslím je jak se z toho dostat. A to vážně nevím a hlavně vážně nevím, jestli to chci vědět. Bude vše v pořádku, když to udělám? Když všechno ,, hodím za hlavu´´? Moc otázek si budu ještě klást a já to dobře vím. Ale jaké odpovědi mám poskytnout těmto otázkám? To vážně nevím a ani to zatím vědět nechci.

Gratuluji všem, co se dostali až na konec a přečetli si moje žvásty.

Děkuji za přečtení a snad bude další článek veselejší..

Btw: Napište mi prosím do komentářů nějaké nápady na články, které by se Vám líbily.

xoxo anet